Pokroky posledních let v oblasti psychologie a molekulární biologie ukázali na intenzivní propojení mezi psychikou člověka a správným fungováním jeho imunitního systému. Jak přesně ovlivňuje mysl náš imunitní systém a co můžeme udělat pro udržení zdraví?…
PSYCHOIMUNOLOGIE
Tvrzení o propojení „duše a těla“ jsou velmi starého data. Psychoimunologie je tedy „znovu objevená disciplína“, která vznikla na základě vědeckých důkazů o vlivu mysli člověka na jeho imunitní systém a tím i zdravotní stav.
Psychoimunologie (či přesněji psychoneuroimunologie) je vědní obor, který vznikl před zhruba třiceti lety. V té době se ukázalo jako dále neudržitelné tvrzení, že jednotlivé systémy člověka (psychický, nervový, hormonální a imunitní) jsou oddělené a na sobě nezávislé.
Zkusme si popsat několik možných životních příběhů, které snad názorně ukáží, že psychoimunologie není oborem pouze „akademickým“, ale ryze praktickým, z jehož poznatků může čerpat každý z nás. Tak tedy příběh první:
Jaroslav je studentem medicíny. Blíží se zkouškové období a on si začíná dělat starosti. Zkoušky, které ho čekají jsou náročné. Přesto, že se pečlivě připravoval není si jistý jak dopadne. Bojí se, že u některých zkoušek možná neuspěje. Z odborného pohledu můžeme říci, že prožívá zvýšenou psychickou zátěž a stres. Hned na začátku zkouškového období dostává rýmu a později ho zmůže viróza. No aby ne, to mám z toho stresu říká si…
Může být imunitní systém ovlivněn našimi pocity a obavami, které období zkoušek tak často doprovází?
K jednomu z prvních výzkumů v oblasti psychoimunologie patří studie profesora Jemmotta z devadesátých let. U skupiny studentů medicíny byl analyzován vliv působící psychické zátěže a stresu na činnost jejich imunitního systému. Měřené kritérium byla především hladina protilátek v krvi. Konkrétně imuloglobulinu IgA, který má významou roli při ochraně horních cest dýchacích před respiračníni infekcemi.
Při porovnání úrovně protilátky těsně před zkouškovým obdobím a v období po prožitých prázdninách, byla zjištěna výrazně nižší hladina protilátky IgA těsně před zkouškovým období. Tedy v době, kdy jsou studenti ve velkém psychickém tlaku a dělají si starosti jak u nadcházejících zkoušek dopadnou. Tento pokles úrovně protilátek byl ještě vyráznější právě při zkoušce, tedy v době kdy dlouhodobě prožívaný stres ze zkoušky zpravidla dosahuje maxima. Podrobnější informace k výzkumu profesora Jemmota i k dalším výzkumům naleznete na stránce – studie.
Další životní příběh nás přivádí do oblasti mnohem závažnějších životních starostí. Máme zde dvě ženy, které potkal podobný osudový zlom:
Paní Marii byla diagnostikována rakovina prsu. Informace sdělená lékařem ji velmi vyděsí. To je vzhledem k tíze sdělení pochopitelné. Později v dalších dnech a týdnech, čím intenzivněji nad tím přemýšlí, tím více ji síla sdělení přemáhá. Začíná si myslet, že souboj s rakovinou nezvládne a uzavírá se do samoty. Není schopná otevřeně se podělit o svoje pocity ani s nejbližšími lidmi, jejich pomoc odmítá. V přístupu a v léčbě je pasivní, rezignovaná a k budoucnosti pesimistická. Postupně upadá do depresivních myšlenek na přicházející konec…
Naopak druhá žena přistupuje k této závažné životní situaci jinak:
Paní Kláře byla také diagnostikována rakovina prsu, podobné závažnosti a stádia jako u paní Marie. Její psychické prožívání však bylo jiné. Byť si plně uvědomovala závažnost situace a velikost překážky, která před ní stojí, považovala ji za zvládnutelnou a ovlivnitelnou. Přesto, že ji občas přepadl splín a pochybnosti o tom, jak vše dopadne, uchovávala si onu jiskru naděje, že vše bude jednou dobré. Onemocnění vnímala jinak než paní Marie. Na místo zničují hrozby, které by se měla jen pasivně podvolit, přijala nemoc jako životní výzvu, při jejímž překonávání může očekávat pomoc nejbližších. Uměla si o pomoc říci a nebála se vyjádřit ono negativní, které prožívá. Nepropadá se do deprese…
Většina z nás bez složitého přemýšlení a podpůrných vědeckých studií správně usoudí, že přístup paní Kláry dává patrně větší šanci na zvládnutí, či příslovečné „porvání se s nemocí“. Ano, možná to jsou až učebnicově odlišné případy. Proč tomu však tak je, a jaké procesy vstupují do hry?
Jako jeden příklad za všechny výzkumy v této oblasti, uveďme studii týmu amerických vědců z Univerzity v Indianapolis (Von Ah, 2007), který zkoumal vliv optimistického životního přístupu u žen, které podstoupily operaci karcionomu prsu. Pomocí psychologických metod byla pacientkám měřena úroveň jejich optimismu a biologickými metodami pak aktivita jejich imunitního systému.
Výzkum se zaměřil především na speciální typ bílých krvinek (tzv. NK buněk), které jsou jednou ze složek imunitního systému a podílejí se na boji proti rakovině. Výsledek ukázal, že ženy, které si zachovaly větší míru optimismu mají lepší aktivitu NK buněk. Tedy buněk, které následně (po operačním zákroku) mohou pomoci se zničením zbývajících, operací nepodchycených části nádoru, případně mohou snižovat možnost relapsu apod. Ve stručnosti řečeno se dá říci, že optimistický přístup může podpořit bojeschopnost našeho imunitního systému. Detaily k tomuto výzkumu naleznete na stránce – studie.
Podobné výsledky ukazují i studie týmu Univerzity v Miami (Penedo, 2006) , provedené u mužů, kterým byl nalezen nádor prostaty. Ti z nich, kteří přistupovali k situaci optimisticky a byli schopni lépe vyjadřovat své pocity dosahovali lepší úrovně aktivity NK buněk.
Studií podporujících tvrzení o propojení našeho prožívání a imunitního systému jsou v současné době už stovky. Více detailních informací k jednotlivým zahraničním výzkumům můžete najít na stránce – studie.
Nyní se společně podívejme jak funguje toto propojení lidské psychiky (našich prožitků, pocitů a stavů) a našeho imunitního systému.
PROPOJENÍ PSYCHIKY A IMUNITY
Při tradičním zkoumání člověka si vědci nejdříve oddělují jednotlivé oblasti (psychická, nervová, hormonální, imunitní apod.), aby je mohli lépe pochopit a zkoumat. Někdy se ale zapomíná takto zkoumané a uměle oddělené části nakonec opět spojit. Tedy léčit člověka jako celek, nikoliv pouze jeho jednotlivé orgány či orgánové soustavy. Člověk je unikáním funkčním celkem, jeho psychické, nervové, imunitní ale i další systémy fungují ve vzájemné rovnováze a navzájem se ovlivňují.
Zkusme se opět na konkrétních příkladech podrobněji zaměřit na to, jak všechny tyto systémy člověka (psychický, nervový, hormonální a imunitní) fungují dohromady. Pro názornost si vypůjčíme jeden z výše uvedených příkladů:
Paní Marii byla diagnostikována rakovina prsu. Informace sdělená lékařem ji velmi vyděsí. To je vzhledem k tíze sdělení pochopitelné. Později v dalších dnech a týdnech, čím intenzivněji nad tím přemýšlí, tím více ji síla sdělení přemáhá. Začíná si myslet, že souboj s rakovinou nezvládne a uzavírá se do samoty. Není schopná otevřeně se podělit o svoje pocity ani s nejbližšími lidmi, jejich pomoc odmítá. V přístupu a v léčbě je pasivní, rezignovaná a k budoucnosti pesimistická. Postupně upadá do depresivních myšlenek na přicházející konec…
Prožitek dlouhodobého stresu spojený s pasivitou, pocitem neřešitelnosti, poddáním se a s přemáhajícím strachem vede k aktivaci určitých částí neuro-hormonálního systému v našem těle (především tzv. hypotalamo-hypofyzárního systému), ale i dalších. Dochází k rozvoji chronického stresu, člověk se lidově řečeno dlouhodobě trápí a to se odráží i na vnitřních biologických procesech našeho těla. Ve svém závěru to pak může chronický stres vést k negativnímu ovlivnění imunitního systému.
Na počátku je tedy pocit (stres, trápení se, beznaděj apod.), který ve svém důsledku vede ke složité kaskádě neuro-hormonálních reakcí, na jejímž konci je například produkce hormonů ze skupiny tzv. glukokortikoidů. Jde především o hormon kortizol, který z dlouhodobého hlediska působí útlum imunitního systému. Celkově je z biologického pohledu reakce složitější a probíhá se zapojením dalších látek. Nicméně pro názornost zatím prosím zůstaňme u tohoto zjednodušeného modelu.
Podívejme se na celý sled dějů ještě jednou. Přístup paní Marie a především její psychický prožitek této situace (rezignace, depresivní myšlenky, uzavírání se do samoty, pesimistický a pasivní přístup), vedl ke spuštění dále již automatických (na vůli člověka nezávislých) biologických dějů, které ve svém důsledku mohou vyústit v pokles činnosti imunitního systému. Schématicky se pak můžeme proces podívat v těchto krocích:
Za určující, v procesu ovlivnění imunitního systému, můžeme považovat náš přístup k situaci (tedy bod 1 výše uvedeného schématu).
V době, kdy se o stresující události (oznámení diagnózy nádorového onemocnění v případě paní Marie) poprvé dozvíme, dochází postupně k rozvoji prvotní stresové reakce. Tato reakce, pokud netrvá příliš dlouho, sama o sobě škodlivá není. Důležité je, zda naše negativní prožívání situace pokračuje i nadále, dlouhodobě, zda se trápíme a zažíváme další a další negativní pocity. Tedy rozvinul-li se dlouhodobý a chronický stres, se všemi jeho důsledky (jako je například zmiňované dlouhodobé uvolňování hormonu kortizolu, který má potlačující účinky na imunitní systém).
Je tedy do určité míry na nás, jak působící situaci zpracujeme a jaký postoj k ní z dlouhodobého pohledu zaujmeme. Pokud budeme situaci i nadále prožívat jako neřešitelné stresující trápení, proběhnou velmi pravděpodobně všechny ostatní fáze (bod 2 až 4 výše uvedeného schématu). Ty jsou ve většině případů jen automatickými biologickými reakcemi, které vycházejí s prvotního podnětu v podobě našeho prožitku.
Pokud přijmeme skutečnost, že naše prožívání a celkový postoj k situaci je určující, budeme si moci vybrat z více možných přístupů. Opět si vypůjčíme oba příběhy (paní Marie a paní Kláry) uvedené v úvodu této stránky a zkusíme si udělat jejich srovnání:
Uvedená schémata a příklady individuálních přístupů jsou pouze obecným vodítkem. Lidská psychika, stejně jako imunitní systém každého z nás jsou velmi individuální.
Tak jako má každý z nás svůj specifický přístup ke zvládání stresu, psychické zátěže a řešení životních problémů (tzv. profil zvládání psychické zátěže), existuje i unikátní “profil” našeho imunitního systému. Dokonce ani jednovaječná dvojčata nemají naprosto stejně fungující imunitní systém. Tak jako člověk se i imunitní systém učí, zdokonaluje a vyvíjí.
Současná věda již nabízí možnost sestavení vašeho individuálního profilu zvládání psychické zátěže na straně jedné (tedy přístupu ke stresu, životním a pracovním starostem). Na straně druhé, pak ve spolupráci s odborníky z oblasti imunologie, sestavit váš imunologický profil. Oboje pak propojit a ukázat Vám možné souvislosti, slabé a silné stránky, dále upozornit na rizika a navrhnout možnosti budování psychické i tělesné odolnosti.
Tělo a mysl člověka tvoří neoddělitelnou jednotu. Skrze pochopení individuálně jedinečného profilu v obou těchto oblastech může každý z vás pracovat na zlepšení zvládání životní a pracovní starostí a stresů. Tedy jejich zvládání bez negativního dopadu na vaše zdraví.
***
